Předvčerejší debaty po filmu Škola v obležení (Allendes Enkel, 2013) se účastnil i jeho německý režisér Felix Schwarz. Byla to jedna z těch situací, kdy je vám líto osamoceného obhájce nějakého postoje (v tomto případě i díla), kterého ostatní diskutující trhají na kusy; kdy je vám ho líto i přesto, že s ním sami nesouhlasíte a považujete za nutné konfrontovat ho s protiargumenty co možná nejdrtivější účinnosti.
Co se týče filmu samotného, pojednává o skupince patnácti chilských středoškoláků („Felipeho a jeho přátel“), kteří obsadili na protest proti vyloučení několika spolužáků a systému placeného vzdělávání svou školu, vytvořili zde jakousi komunu, čas od času zablokovali zapálenou barikádou dopravu před budovou či se zúčastnili některé z ve městě probíhajících demonstrací radikální levice, načež byli odvezeni na policejní stanici, aby po pár hodinách opět vesele s pocitem hrdinství vytančili ven. Ve zkratce to celé nejlépe vystihují dva výroky z filmu samotného: jeden jedné ze vzbouřených studentek: „Včera přijeli policajti. Nic jsme neudělali. Oni nic neudělali.“; a druhý Felipeho matky: „Felipe ví, že už mu brzy bude osmnáct. Ví, že už nebude moci házet kameny a mlátit policajty.“ (citace jsou po-paměti, nejsou přesné).
To ale není realita tak, jak ji vidí Felix Schwarz. V duchu něčeho mezi Jeanem Vigem, Pudovkinem a pop-punkovou skupinou Green Day zobrazuje guerillu hrdinných rebelů bojující ve velkoměstské džungli za práva všeho chilského lidu, potřenou nakonec spojenými silami represivního režimu a kantorské byrokracie (čti: škola se po několika týdnech vrátila do normálního provozu, Felipeho vyhodili, ale byl přijat jinde, a jinak, pokud si pamatuji správně zmínky v závěrečných titulcích, všichni dostudovali).
Po filmu následnou diskusi zahájil režisér vyprávěním, jak snímek promítal na základních a středních školách v Německu a jak z něj žáci (kteří se prý, do té doby, starali jen o to, jaké si koupit nové boty a tablety) byli uneseni.
Škoda, že při těch středoškolských promítáních nebyl přítomný Jorge Zúñiga Pavlov (chilsko-pražský spisovatel a majitel podniku La Casa Blů – „tvé španělské vesnice“), který zažil represe proti studentům za Pinocheta a je schopný popsat rozdíl; který vyloží, že už samotný název filmu – „Allendeho vnuci“ – je zavádějící, neboť na zničení posledního předpinochetovského presidenta (ačkoliv sám byl marxista) se radikální levice a fašisti podíleli téměř rovným dílem, a upozorní, že ačkoliv vzdělávací systém v Chile je skutečně neutěšený, v rámci studentského hnutí existují i mnohé frakce vedoucí s vládou dialog.
Škoda, že tam nebyla přítomna ta slečna, která se bohužel nepředstavila (což ne že bych považoval za tak důležité, jen, že ji tu teď musím citovat anonymně), ale která prý v Chile studovala a která byla schopna vysvětlit, že výše školného není hlavní problém, neboť úroveň vzdělávání na státních školách je oproti soukromým tak špatná, že studenti si raději berou velké půjčky na ty soukromé, protože jim to dává perspektivu získat práci, bez níž by nebyli schopni splatit ani půjčku malou, ani jiné výdaje.
Felix Schwarz na to všechno odpovídal, že mu šlo především o to zachytit hněv studentů. Ten hněv očividně považoval za dostatečnou omluvu jejich násilného chování. Na (můj) přímý dotaz, zda by se hněvem náhodou nedalo omluvit téměř jakékoliv násilí, odpověděl, že jakékoliv násilí rozhodně neomlouvá.
Vzpomněl jsem si v ten moment, jak nám doktor Bilík na přednáškách o českém filmu vyprávěl historky představitelů české nové vlny, kteří sice sbírali jedno západoněmecké ocenění v Oberhausenu a v Mannheimu za druhým, jaksi si ale nerozuměli se svými tamějšími vrstevníky, kteří se jim extaticky pokoušeli vysvětlit, jakéže to mají štěstí, že žijí v tom socialistickém Československu.
Teprve cestou domů metrem mi ale opravdu došlo, proč ve mně celá ta spíše směšná záležitost vzbudila tolik emocí. V bývalém Západním Německu neleží jen domov pana Schwarze, školy „překonsumovaných“ dětí a festivalová města Oberhausen a Mannheim. Leží tam také Frankfurt nad Mohanem, jedno z největších evropských verbišť saláfistů – místo, z něhož si tolik mladých lidí (a rozhodně nejen z rodin přistěhovalců) odjíždí bojovat svůj hrdinský sen do Sýrie.
Velká část z nich se po několika měsících vrátí domů – po srážce s realitou.
Několikrát jsem v různých médiích viděl nazývat syrské bojiště platformou – je to myslím poměrně výstižné označení.
Pod „platformou“ si představím něco, kde se člověk může jaksi realisovat, ale kde není nutně úplně stoprocentně přítomný. Něco, jako počítačovou hru. I na té si koneckonců plníme, co je na nás v životě příliš složité, čemu nechceme věnovat tolik času, kolik to v realitě vyžaduje, na co nemáme odvahu …nebo, na co si myslíme, že máme dost odhodlání, schopností i času, ale co nám společnost neumožnuje abychom dělali. To poslední je, zdá se, případ mnoha mladých lidí v západním světě. Cítí se být silní a schopní, ale z nějakého důvodu (etnický původ, sociální vrstva, „systém“…) nemají příležitost to projevit. Cítí hněv. A někteří odjíždějí bojovat do Sýrie.
Jaký je (tu) rozdíl mezi realitou a počítačovou hrou? Někdo by řekl, že to druhé je fikce. Jenže tady se noříme do problémů: Jaký je rozdíl mezi realitou a fikcí? Či spíše, kde je mezi fikcí a realitou hranice?
Abych se oklikou dostal zpět k festivalu: Je na něm (pod názvem Podoba ticha) mimo jiné letos uvedeno také „pokračování“ Oppenheimerova studia více než milionu nikdy nevyšetřených vražd, které v šedesátých letech posvětila indonéská vláda. V „prvním díle“ (Act of Killing, 2012) bývalý vůdce jedné ze zodpovědných zabijáckých skupin zpívá, tančí, nosí drahé extravagantní obleky, vychovává vnoučata a vesele natáčí podobenství o duších zabitých komunistů, které „pomohl osvobodit“ (způsob, jakým ho Oppenheimer přiměl ke spolupráci). Teprve v samém závěru dvouhodinového dokumentu je krátká scéna, kdy si bývalý vrah uvědomí pocity svých obětí a udělá se mu nevolno poté, co má ve svém „podobenství“ sám jednu z obětí hrát a předstírat, že je uškrcen ve scéně stylisované do amerických gangsterek padesátých let.
Ta stylisace není náhodná, Anwar a jeho společníci se v mládí zhlédli v hollywoodských filmech – podle nich si vytvořili identitu, podle nich volili i způsoby zabíjení. Indonéská vláda, která je dodnes zahrnuje mnoha poctami, jim říká „gangsteři“ a oni to označení nosí s hrdostí. Slovo gangster se do indonéštiny překládá slovem majícím údajně původ v anglickém „free man“.
Mohou za masové indonéské vraždy hollywoodské filmy a za rekrutovací úspěchy saláfistů počítačové hry? Silně pochybuji. Kdyby Anwar a jeho společníci neměli filmy, našli by si něco jiného. Těch možných vzor(c)ů je vždy dost – nebude-li to film, bude to třeba národní mytologie, nebo koneckonců: svatá kniha – a kéž by dnešní mladí radikálové klikali místo kohoutků samopalů pouze na myš…
Problém není v prostředku stylisace a ideologisace. Problém je v samotné tendenci ke stylisaci a ideologisaci. A ta je, bohužel, úplně přirozená, ba dokonce možná i nutná. Vždyť těžko bychom snesli si skutečně každou minutu uvědomovat, že jsme jen soubor bezvýznamných buněk, že jsme odsouzeni k zániku pro nějaký bezesmyslný evoluční účel (jako by spojení těch slov se nám už samo o sobě nezdálo paradoxní); že to, čemu říkáme naše „já“ je každou tou minutou jiné, a nějaká kontinuita v něm spíš není než je.
A tak si vytváříme konstrukty a hrajeme hry. V podstatě všichni a neustále. Žijeme v představách o sobě i o světě, a pouze občas – jako když si Anwar „cosi“ uvědomí, nebo v ten moment, kdy se saláfista rozhodně vrátit domů – narážíme na realitu.
Je trochu cliché citovat v tomto kontextu Hérakleita, ale omluvte mou filo-sofii: „Probuzeným je svět jeden a společný, avšak každý ze spících se obrací k vlastnímu.“ (B/89) Pokorně dodávám: Nelze nespat, ale snad je dobré nosit s sebou všude nějaký ten budík – protože jinak hrozí (zvláště těm někým opilým), že nás probudí až kbelík studené vody, v lepším případě políček do tváře.
(nějaké takové ostatně jako začínající dopisovatel nyní očekávám v komentářích – kéž mě probudí)