Samozřejmě, že nemůžeme (a pod my teď myslím Evropu) přijmout celou Sýrii, celou Eritreu, všechny ty, u nichž se válčí, a v posledku každého, kdo se má hůře než my. Evropa musí udržet svůj status, a ten by takový nápor nevydržel.
A nejde mi tu o „zachování“ nějaké „žido-řecko-křesťanské tradice“ (ta ať jde buď do musea, kam patří všechno petrifikované, nebo ať se vyvíjí jako všechno ostatní a koneckonců i ona sama doposud). Jde mi o udržení tolerance a otevřené (i.e. mj. právě vyvíjející se) společnosti. Společnosti, po které mnoho obyvatel uvedených zemí touží a(/či) kterou se u sebe doma snaží napodobit.
Pokud tato společnost zanikne, nebude co napodobovat, a nejen Evropu, ale celý svět postihne dramatické zpomalení (či, nedej Bože, převrácení) demokratizačního vývoje.
Na druhou stranu neexistuje žádný pořádný důvod, proč by Evropa neměla průběžně přijímat tolik imigrantů, kolik jich dokáže bezpečně absorbovat. To jest zajistit jim pracovní příležitosti a takové možnosti ubytování, aby nedocházelo k tvorbě ghett, jak se stalo v Německu a ve Francii. Je to totiž právě neutěšená ekonomická a sociální situace těchto jatek naděje, která radikalizuje (nikoliv první, ale zpravidla až) třetí generace imigrantů, a ne jejich vyznání či etnický původ.
A je to právě Česká republika, která je, tedy alespoň podle Fokusu předposledního Respektu, lépe než mnohé jiné země vybavena celostátní sítí přechodných ubytoven a pracovních poradců s potenciálem zajistit rovnoměrné a bezpečné začlenění mnohonásobně většího počtu uprchlíků, než kolik jich přijímá v současnosti.
Přijímat imigranty je důležité nejen z důvodu soucitu s trpícími, nýbrž opět i pro rozvoj občanské a otevřené společnosti. „Arabské jaro“ bylo do velké míry motivováno právě zhlédnutím se ve svobodném světě, který, přiznejme si to, se do toho arabského dostával (zvláště v časech před „jarem“) hlavně díky zábavní mediální sféře (především seriálům a různým internetovým memům) a západní popkultuře obecně.
Různí fundamentalisté, které revoluce bohužel vynesly k moci, by původní diktátorské režimy nikdy nedokázali svrhnout bez podpory těchto pro-západně nadšených (především mladých) liberálů. Dá se očekávat, že děti těchto svobodomyslných mladých budou taktéž vychovávané v kultuře, která tolik zapůsobila na jejich rodiče, a že generační obměna brzy přinese společnost, jež nebude ochotna tolerovat útlak jakéhokoliv druhu.
To se ovšem nestane, přestane-li být Evropa vzorem. A Evropa přestane být vzorem, uzavře-li se – to jest, jednak přestane-li pomáhat, jednak přestane-li poskytovat alespoň určitému počtu lidí, kteří měli tu smůlu, že se v ní nenarodili, „evropský sen“ o lepším životě na severu.
Mnoho lidí si myslí, že celý Blízký východ Evropu nenávidí. Není to pravda. Nenávidí ji maximálně asi tak, jako „celá“ východní Evropa nenáviděla tu západní v druhé polovině studené války. Uzavřeme-li se však, přemění se neutrální až obdivná emoce té většiny, kterou nejrůznější diktátoři dnes mají plné ruce práce vůbec udržet pod svou kontrolou (a nemají tudíž ani pomyšlení na nějakou opravdovou expansi), ve skutečnou nenávist (takovou, jež dokáže vyplodit jen závist spojená s nepřístupností a silným pocitem nespravedlnosti), a válka, která z ní nakonec vzejde, studená nebude.
Ještě bych se snad zmínil, za jak důležité považuji v „uprchlickém“ kontextu rozlišovat rovinu praktickou a morální. Týká se to především problému takzvaných „ekonomických migrantů“.
Z mnoha tuzemských debat by bylo až možno získat dojem, že emigrant, kterému v jeho vlasti nehrozí bezprostřední ohrožení života, má asi takovou charakterovou hodnotu jako člověk, který v hernách propíjí poslední peníze své babičky a po nocích na černém trhu prodává tlapky brutálně umučených koťátek…
Drtivá většina lidí, již v českých očích spadají pod označení „ekonomický migrant“, však nejen, že nic z toho nedělá, nýbrž si také ani v nejmenším nezasluhuje naše opovržení. To, že jim nehrozí „bezprostřední ohrožení života“ (některým domácím „posuzovatelům“, zdá se, ani to nestačí a vyžadují, aby měli na životech bezprostředně ohrožené děti, pokud možno v dosud roztomilém věku) totiž neznamená, že neprchají ze zemí krajně politicky nestabilních, nesvobodných, zemí, jejichž režimy se tito lidé cítí být dušeni a v nichž se ze strachu o budoucnost dětí vůbec i obávají zakládat rodiny.
Kdo by chtěl tyto prchající odsoudit a zároveň nebýt pokrytcem, musel by stejně odsoudit i všechny, kdo od konce padesátých let utekli z Československa, a také všechny, kteří emigrovali do Amerik od doby jejich objevení (či dnes emigrují z Ameriky Jižní do Severní) – tady snad s výjimkou nejtěžších období irského hladomoru, ovšem již nikoliv s výjimkou např. protestantských uprchlíků, neboť český posuzovatel zpravidla odsuzuje i migranta, kterému by k sejmutí „přímého ohrožení života“ či k plnohodnotnějšímu životu v domácí zemi stačilo zříci se svého súfijského, šíitského (v některých zemích naopak sunnitského) či jiného menšinového přesvědčení (včetně atheismu).
Jakkoliv tedy z praktických důvodů může Evropa přijmout jen omezené množství uprchlíků a je naprosto logické přijímat ty, jimž hrozí nejvyšší nebezpečí, není myslím morálně koherentní odsuzovat ty, pro něž se vžilo pochybné označení „ekonomičtí“.