Krátce poté, co v roce 1961 vydal Fidel Castro v rámci prohlášení Palabras a los intelectuales (Slova intelektuálům) nařízení „Dentro de la Revolución todo; contra de la Revolución, nada.“ (V rámci Revoluce vše; proti Revoluci, nic.), postavil se na jednom z diktátorem předsedaných setkání umělců Virgilio Piñera – malý, hubený a původně prorevoluční poeta a dramatik (autor básně La isla en peso, ale také dopisu Castrovi z r. 1959, v němž striktně oddělil „vykořisťované“ spisovatele od „buržoasních“ novinářů a profesorů; člověk, který strávil dvanáct předrevolučních let v argentinském exilu kvůli otevřenému pojednávání své homosexuality), vzal si mikrofon a řekl: „Yo no sé ustedes pero yo tengo miedo; tengo miedo, miedo, miedo.“ (Nevím jak vy, ale já mám strach; mám strach, strach, strach.)
A Bertrand Russell roku 1937 jako odůvodnění svého pacifismu napsal, že „homicidal lunatics were well employed in killing each other, but the sensible man would keep out of their way while they were doing it.“
Intelektuální velikostí se samozřejmě ani s jedním z uvedených nemohu měřit (ostatně, ani s nimi ve všem nesouhlasím), poslední dobou však na ně a jejich výroky často myslím. Rád bych se, dovolí-li vážený čtenář, o některé z těchto úvah podělil.
Bylo to krátce před Vánoci, kdy jsem se prostřednictvím facebookového statutu svěřoval svým známým z poněkud traumatického zážitku jedné přespříliš pro-ukrajinsky zaměřené veřejné debaty (za obecného přikyvování v ní např. padlo, že obyvatelé Donbasu toužebně očekávají ukrajinskou armádu, která by je osvobodila z hnát ruských uchvatitelů). Odvážil jsem se tehdy vstoupit do diskuse s názorem, který jsem považoval za realističtější (nikoliv však jakkoliv proruský). Dostalo se mi pohledů fysického hnusu, za nimiž jsem četl srovnávání přinejmenším s Pol Potem. Byl jsem umlčen (jednak neočekávanou silou veřejného nepřátelství, jednak uvědoměním si nesmyslnosti vlastního počínání). Při odchodu ze sálu odhodlal jsem se nicméně ještě ke konfrontaci s menším hloučkem aktivních debatérů. Řekl jsem, že ani já rozhodně nejsem „na ruské straně“, a to, co jsem v diskusi říkal a zpochybňoval, jsem říkal a zpochybňoval, jelikož se mi ta diskuse zdála příliš jednostranná. Pán kolem padesátky mi odpověděl, že Putinova propaganda je přeci také jednostranná. Zeptal jsem se, zda tedy chceme být jako Putin a jestli náhodou není možné vybrat si raději Evropu než Putina, ale zároveň vidět i chyby Ukrajinců. Řekl: „My tu hlavně nechceme Rusáky.“
Jelikož se lidé v onom hloučku skutečně aktivně poplácávali po ramenou, zdálo se mi tehdy příhodné uzavřít status citátem I. M. M. Jirouse, že na poklepávání po ramenou by zahynula jakákoliv kultura. Záležitost českého strachu tím pro mne byla uzavřena. Ostatně, obava z pokračující ruské invase a války, kterou by tato vyvolala, byla v té době i mým hlavním strachem.
Čas ale plyne, a o co je dál, o to víc mám strach ze strachu než z Putina.
Fysická militarisace bývá nejviditelnější, a proto je také (v aktuálním podmínkách) nejméně nebezpečná. Ostatně, návrh na znovuzavedení základní vojenské služby se setkal s takovým odporem, že v dohledné době má naprosto nulovou šanci na prosazení.
Co mne trápí daleko více, je problém takzvané informační války.
Je samozřejmě nanejvýš vhodné odhalovat, zkoumat a dekonstruovat taktiky putinovské moci (rozhodně ve světě, a snad i v Rusku), znepokojují mě však hlasy (a že to rozhodně nejsou jen hlasy hloupých lidí) volající po oplácení stejnou mincí (tedy po šíření desinformací kompromitujících Rusko) či po zavedení emocionální propagandy jako „protiléku“ na putinovskou propagandu v české populaci.
Říkal jsem to pánovi kolem padesátky a říkám to znovu: Chceme být jako Putin? Či, jinými slovy: přestaneme-li respektovat to, co nás od dnešního Ruska odlišuje, má vůbec ještě nějaký smysl se mu bránit?
Někomu by se snad dosud napsané mohlo zdát poněkud out to date (či passé – pro milovníky starších přejímek). Není to však proto, že by „ruský problém“ nějak sám od sebe vymizel či vybledl (dál si tiše probíhá, a ta tichost není dobře), nýbrž proto, že ruský strach překryl strach větší – utečenecký strach.
Bylo toho o něm a jeho nebezpečenstvích napsáno již mnoho. Rád bych se dnes zabýval poněkud méně povšimnutým, dle mého však (ne snad stejně, ale také značně) nebezpečným fenoménem.
Strach plodí strach, a tak nárůst xenofobie v českém národě budí u otevřenější části společnosti strach z fašisace. Měli bychom si ale položit otázku, a) je-li strach zrovna tím nejlepším průvodcem v jednání; b) je-li možné nějak perspektivně jednat proti islamofobii, označíme-li ji hned za fašismus a odmítáme-li za ní vidět (často velmi prostý) strach.*
Navíc stejně jako v případě Ruska je tu na jedné straně nebezpečí per se zřejmé, a na straně druhé adekvátní reakce na něj. A já snad poprvé za život nerozumím profesoru Petříčkovi, když říká, že vládní rozhodnutí by měla jít i proti vůli většiny. Respektive, chápu ho, pokud říkané myslí jako opak populismu – tj. že lidé v čele státu by neměli za účelem udržení se u moci zrazovat svá osobní přesvědčení a programy, s nimiž byli zvoleni. Obávám se nicméně, že má spíše na mysli jakousi vládu inteligence (ať již v abstraktním či třídním smyslu).
Svým způsobem by šlo o stanovisko podobné postoji těch, jež, právě například v „imigrantských“ diskusích, užívají znění zákonů jako absolutní argument nepřipouštějící jakékoliv zpochybnění (jediný rozdíl: v tomto druhém případě „inteligence“ stanovila zákony již dříve a „napevno“).
Jenže problém je, že my se tu nebavíme o zákonech přírodních, nýbrž o společenských normách.
A ne, neříkám, že ty by se měly měnit podle každého aktuálního hnutí citů národa (jsou koneckonců docela dobře nastaveny tak, aby zaručovaly existenci svobodné společnosti nejen nyní, nýbrž také v budoucnu), čím více se ale budou elity zaměřovat na jejich tvrdé prosazování namísto objasňování jejich smyslu, tím více se budeme jako společnost posouvat od demokracie k nějaké podivné formě (doufejme alespoň snad) osvícené timokracie (a to dobře není**).
Abych závěrem doukojil svou humanistickou odkazovací perversi (a poměrem citátů dal jednoznačně za dost své anglofilii), Oscar Wilde vložil do úst jedné ze svých částečně autobiografických postav aforism: „Philanthropic people lose all sense of humanity. It is their distinguishing characteristic.“
Možná není náhodou, (že pasáži předchází trefný rozbor šarmu Američanek a…) že ve stejné kapitole se objevuje i apel na racionální přístup k realitě, který je snad i myšlen vážně.
————————————
* To se samozřejmě netýká např. docenta Konvičky, který se svými řečmi o „koncentrácích pro muslimy“ a veřejným projevováním sympatií k lidem jako je Anders Breivik, nemá na svobodě už dávno co dělat.
** Není to dobře nejen proto, že to zákonitě povede k posílení různých extrémistických lidových proudů, čímž se zvyšuje riziko revoluce, jež nastolí režim, který (ať už bude levicový, pravicový, nebo nějaký nový) bude rozhodně daleko méně otevřený, než současná společnost, ale také proto, že současná společnost je na hodnotě demokracie do velké míry vystavěna, a bez ní by byla jaksi vnitřně prázdná – tudíž mj. i extrémně křehká.