Existuje taková jedna rytina z první poloviny šestnáctého století, jejímž autorem je Giovanni Jacopo Caraglio. Vidíme na ní Díogena ze Sinópé obklopeného všemi různými rekvisitami příběhů, které se nám o něm dochovaly. Oproti sudu, dvojitě přeloženému plášti a lucerně (tedy předmětům nacházejícím se spíše v pozadí výjevu) upoutají naši pozornost především objekty v popředí.
Jedním z nich je zpola oškubaný kur, postávající v celé své grotesknosti po Díogenově levici. Jde o zosobnění historky známé z Díogena, pro změnu, Laertského (autora jediného ucelenějšího dodnes přeživšího „životopisu“ Díogena ze Sinópé[1]), který nám líčí, jak první z Díogenů, doslechnuv se o Platónově „umění definice“,[2] vybavil se mrtvým kohoutem a vydal se s ním do Akadémie. Jakmile se Platón poté dostal ve svém výkladu k demonstraci na příkladu a vymezil člověka jako dvounohého neopeřeného živočicha, vytáhl Díogenés oškubanou slepici zpod pláště, mával jí ve vzduchu a volal „Toto je Platónův člověk!“.
Co se na první pohled může jevit jako antická obdoba dnešního „trollingu“, má ve skutečnosti poměrně hluboký filosofický podklad, jenž byl poprvé filosoficky reflektován snad až v dílech Josého Ortegy y Gasseta a Sigmunda Freuda. První z těchto pánů popisuje v eseji nazvané Las dos ironías, o Sócrates y Don Juan, kterak se lidská bytost, vydaná na pospas velkému množství vnějších náhod a smýkaná vlastními vášněmi nutícími ji k často ambivalentnímu jednání, utíká do iluse trvalosti věčných a neměnných pojmů neboli ideí. Freud poté naráží na výzvu z Ústavy, abychom se za pomoci rozumu stali pány ve vlastním domě, konstatováním, že “nejsme pány ve svém vlastním domě”.
Je extrémně zajímavé, že co muselo ve sféře akademického textu čekat na odezvu až do počátku dvacátého století, má v umění své ohlasy již například právě v Caragliovi. To můžeme dokázat, přesuneme-li svou pozornost k levé části popředí jeho rytiny. Vidíme, jak Díogenés s divouským a lehce výsměšným výrazem zapichuje hůlku do obrazu dvánáctistěnu v knize rozevřené před ním. Jedná se o výjev, který bychom v Laertiových vyprávěních hledali marně. Dává však smysl někomu, kdo alespoň zběžně zná dílo Platónovo. V pozdním dialogu Timaios totiž tento myslitel vysvětluje přírodu na základě elementů tvořených „dokonalými“ geometrickými tělísky: tak například oheň vše rozkládá, protože je z jehlanů, země je pevná a konsistentní, protože je z krychlí, voda pohyblivá, protože dvacetistěn je už skoro kulička;[3] dvanáctistěn je potom tvar, z něhož je složen éter.[4] Proto je Díogenův výraz tak bojovný: Caraglio mu na základě jiných historek svědčících o jeho nominalismu a (moderně řečeno) commonsensovém skepticismu přiřkává kritiku nauky, která je sice navýsost elegantní a může nám dodávat i určitý pocit jistoty či harmonie v jinak empiricky nesnesitelně kluzkém světě, vzhledem ke své čiré metafysičnosti je však v reálném životě asi tak užitečná, jako instantní voda.
Abychom se nicméně ještě vrátili k historickému Díogenovi. Celková povaha jeho antiidealistických útoků by se dala docela dobře vystihnout ještě jiným, velmi stručným, příběhem z jeho života: Jsa jednou přítomen Platónově výkladu o principu metafysické lásky (erótu spějícímu ke vznešenu), počal uprostřed davu posluchačů masturbovat.
A to je to, co bychom si (podobně jako Caraglio) z těchto historek (či vznešeněji, chreiai) měli odnést (namísto nějakých Sloterdijkových komun[5]). Ne, že by se tedy hned z nás všech museli stát veřejní onanisté; úplně postačí, uvědomíme-li si, že často i velmi pěkná idea se může stát značně nedobrou, odtrhne-li se příliš od reality. To se týká všech ideí bez výjimky; dokonce i těch, bez nichž bychom se v jejich umírněné podobě stěží obešli.
Dobrým aktuálním příkladem přesně takové ideje je humanism. Jakkoliv si nelze dost dobře představit nábožensky nedogmatickou společnost fungující bez něj, přestat například respektovat prostý fakt, že přijímat cizince, aniž bychom pro ně měli připravený dostatek pracovních míst, povede k vytvoření ghett, je velmi nebezpečné, neboť taková situace by v konečném důsledku způsobila mnoho utrpení nejen „nám“, ale i (a možná především) „jim“.
Příběhy o Díogenovi, Kratétovi, Hipparchii a dalších kynicích lze ovšem interpretovat ještě obecněji, zároveň i hlouběji a pravdivěji: jako výsměch praktice lhaní si do vlastní kapsy za účelem pohodlnějšího života.
Existuje poměrně značné množství těch, kteří namísto aby uznali naprosto evidentní fakt, že svět je krutým a vysoce nespravedlivým místem, kde mnoho lidí trpí a bude trpět, aniž by si to jakkoliv zasloužili,[6] zajišťují si klidný spánek pohádkami o „bytostně násilnickém náboženství“ a o „ekonomických migrantech“ (čti lidech, kteří jsou na tom sice možná lépe než jiní uprchlíci, stále však daleko hůř než Evropané, a také hůř než všichni ti, kteří emigrovali z Československa od konce nejhorších procesů v padesátých letech).[7] Něco takového je naprostým vrcholem pokrytectví, a jako na takové je na to třeba co nejhlasitěji upozorňovat.
Jedna z versí původu jména kynické školy vypráví, že její zakladatel (a Díogenův přímý učitel) Antisthenés tak ostře a trefně vystupoval proti Platónově totalitárně a nacionalisticky zabarvenému idealismu, že lidé začali tyto jeho výpady nazývat štěkotem (sám Antisthenés nejen, že se zastával v Athénách nenarozených Řeků, ale dokonce i „barbarů“, a říkal i další, do té doby neslýchané věci, jako například že „Tatáž je cnost muže i ženy.“).
Beru si z něj příklad a štěkám. Na všechny pokrytce i na od reality příliš odtržené idealisty. Štěkejte taky. Protože těch, kdo budou zakrývat masturbaci bublinou snů o vlastní ušlechtilosti, bude vždycky dost.
[1] Druhé kapitoly VI. knihy jeho (Díogena Laertského) Životů, názorů a výroků proslulých filosofů; což je mimochodem kniha, jíž jediné vděčíme za znalost zajímavých názorů několika dalších myslitelů, „pozapomenutých“ (eufemisticky řečeno) až do raného novověku pro ten malý detail, že byli považováni za atheisty.
[2] V kontextu není bez zajímavosti, že řecké slovo pro definici, ό όρος (mas.), má původ v το όρος (neut.) znamenajícím hora či hory – hory, jež ohraničovaly území tradiční řecké polis.
[3] Theorie, jež byla živa ještě za Keplera, kterého, podle jeho vlastních slov, vedla k jeho vlastní theorii, té o drahách planet.
[4] Tedy prvek, z kterého sestává takzvaná „nadměsíčná sféra“, jejíž existence začala být právě počátkem šestnáctého století zpochybňována.
[5] Jež sice snad v pozdně helenistických městech existovaly, kynici byli nicméně anarchisty či „hippies antiky“ maximálně co do výsměchu konvenci a praktikování volné lásky. Jejich hnutí bylo bytostně individualistické a, pokud vím, nikdy nepřišlo s žádnou visí „lepšího společenského řádu“ (Kratétova báseň o utopii zvané Mošna, pokud vůbec je něčím více než parodií veršů z XIX. knihy Odysseii, je, ještě daleko spíš než jiné utopie, kritikou stávajících pořádků, nikoliv reálným politickým programem). Obecně bude asi rozdíl mezi „kynický“ a „cynický“ menší, než jaký by si Sloterdijk přál vidět. Kynici byli svým způsobem dost cyničtí v dnešním významu slova, ovšem také v tom nejlepším slova smyslu, totiž v kritice nebezpečných forem idealismu (což ale Sloterdijk nejen nevidí, nýbrž dokonce jim i ideály připisuje a z nich vytváří).
V tomto kontextu je třeba i poznamenat, že ačkoliv Díogenés zesměšňoval některé aspekty athénské demokracie, proti pozdější makedonské despocii se vymezoval daleko ostřeji.
[6] Toto konstatování není myšleno defétisticky. Samo přijetí faktu, že nespravedlivé utrpení nebude ze světa nikdy možné plně odstranit, nevede nutně k tomu, že bychom měli resignovat na odstraňování toho utrpení, na něž stačíme. Naopak, mám za to, že jedině takovýto světonázor nás povede k činům a reformám, jež nebudou zbrklé a budou i reálně proveditelné (v protikladu například k marxismu s jeho naivní vírou, že odstranění ekonomických rozdílů -i kdyby bylo nakrásně možné- odstraní i všechno ostatní zlo, co ho ve světě je).
[7] Přičemž navíc ještě zapomínají na v demokracii tak základní záležitost, jako je presumpce neviny.