varování: Výše uvedený popis je fikční. Jde o fantasii krásnou jako kterákoliv jiná utopie; a pravděpodobně také podobně nebezpečnou. Fantasii, jež má sloužit za úvod mému referátu dojmů z před týdnem proběhnuvších přednášek profesora Petera Singera (Animal Liberation, 1975 – The Most Good You Can Do: How Effective Altruism Is Changing Ideas about Living Ethically, 2015), které držel v krásně opravené aule Pedagogické Fakulty University Palackého v Olomouci a z jeho pátečního vystoupení v pořadu Hyde Park České televise. Fantasii, jejíž smysl bude ještě objasněn.
Zmíněné přednášky thematicky odpovídaly zmíněným titulům – rámujícím Singerovu akademicko-aktivistickou činnost: první se zabývala jeho myšlenkou efektivního altruismu, druhá problémem postavení zvířat (i.e. non-human animals) ve světě a agitací za jeho zlepšení. Ani jedna nicméně nepřinesla o mnoho více, než co se každý může dozvědět po zhlédnutí libovolného youtubového videa nesoucího v názvu profesorovo jméno. Mohu-li soudit dle dojmu, který jsem nabyl z publika, minula se vystoupení poněkud svou cílovou skupinou. O to zajímavější nicméně byly následné diskuse, kde došlo k rozvinutí onoho filosofického základu, který Singerova díla a aktivita nesporně mají.
Abych nicméně ještě alespoň hrubě shrnul, co na mne zapůsobilo v přednáškách samých: V první (The Most Good You Can Do) to kromě samotného relativně známého konceptu efektivního altruismu (tedy, profesorovými vlastními slovy, postoje, kdy se člověk ve věci charity snaží jednat se stejnou mírou ohledu na zhodnocení svého vkladu, jako když si např. kupuje auto) byla především navržená ohledová míra efektivního altruismu (i.e. to, na co se efektivní altruisté ve svém jednání ohlížejí) skládající se z wellbeing + suffering + premature death; dále tvrzení, že každý utilitarista musí být efektivním altruistou (ačkoliv opak platit nemusí), úvaha, že míra dobra, které působí pracovník neziskové organisace, se rovná dobro, které na své posici působí on minus dobro, které by na jeho posici působil po něm druhý nejlepší kandidát na toto místo, a také velké množství užitečných internetových stránek, na než profesor odkázal (za všechny uvedu GiveWell.com, kde si můžete ověřit míru transparentnosti organisace, jíž se chystáte přispět).
Druhá přednáška byla (pravděpodobně i proto, že Singerovy argumenty stále a dokola omílá většina zastánců práv zvířat) na podněty (ještě) o mnoho chudší. Z filosofického hlediska obsahovala (tedy kromě Singerova notoricky známého zrušení metafysické hranice mezi člověkem a non-human animals) v podstatě jen poněkud nedbalý popis vývoje západního myšlení ve vztahu ke zvířatům, v jehož rámci byla (například pro mne, filosofa teprve čerstvě opeřeného bakalářskými pírky) nová a zajímavá snad jen theorie, že Benthamův obrat k otázce Can they suffer? mohl být způsoben zrušením otroctví za francouzské revoluce.
Nyní tedy k diskusím, jakož i k vysvětlení úvodu a pro někoho snad poněkud bulvárního titulku. Osobně jsem se na Petera Singera dlouho těšil, neboť jsem mu velmi toužil položit několik otázek (a dokonce mi to bylo doporučeno i některými vyučujícími poté, co jsem je položil na jejich hodinách). Snad mi tedy nikdo nebude mít za zlé, začnu-li sebou.
Jako u většiny aktivistů, zajímalo mne i u Singera, jsou-li jeho protesty plně konstruktivní, neboli, jinými slovy, zda by dokázal záležitost (svět, v jeho případě) řídit lépe, než ti, proti kterým protestuje. Zeptal jsem se tedy přímo: „Představíme-li si hypotetický stav, kdy nejste profesorem, spisovatelem a aktivistou, nýbrž jste vůdčím světovým politikem, či řekněme světovládcem, jaké by byly první tři zákony, které byste se snažil prosadit.“
Peter Singer odpověděl: 1) učinil bych přítrž dálkovému trhu se zemědělskými produkty, 2) zakázal bych velkochovy (factory farming) a pokusil se lidi odrazovat o jezení masa, a 3) zvýšil bych uhlíkovou daň a podnikl další kroky za účelem zbrzdění skleníkového efektu.
Nutno poznamenat, že hbitost, s jakou profesor odpověď poskytl, je obdivuhodná, trápí mě pouze, bylo-li to na úkor její promyšlenosti. Zvláštní je, že pomoci tzv. třetímu světu (která se, jak ještě uvidíme, stává thematem, k němuž Singer v současnosti přesunuje svou pozornost) se týká pouze první „zákon“, a to ještě jen dílčím způsobem (i.e. dá se snad očekávat, že omezení zmíněného obchodu by přineslo určitý rozvoj lokálních ekonomik), a zdálo by se tedy, jakoby odpovídal spíše za své „dřívější já“. Na druhou stranu třetí „zákon“ dobře koresponduje i s tím, co řekl v Hyde Parku (50:55), totiž, že klimatické změny považuje za největší hrozbu současnosti.
Své hlavní dotazy jsem si schoval až do druhého dne (týkaly se ostatně především „zvířecí“ otázky), odpověď na ani jeden z nich mě však bohužel příliš neuspokojila.
Prvním bylo, zdali my lidé (včetně těch, kteří jsou např. vegani) ve svém životě nepůsobíme více utrpení, než kolik jsme ho schopni odstraňovat, a zdali, pokud je tomu tak, a zároveň zvířata mají stejnou hodnotu jako lidé, nemělo by být jediným logickým rozhodnutím v našem životě spáchat sebevraždu.
Druhý dotaz zněl: Není poněkud nebezpečné nivelisovat rozdíl v dignitě zvířat a dignitě lidí (jež stále jaksi přežívá v naší společnosti); nebezpečné v tom smyslu, že zvyšování statutu zvířat se může otočit ve snižování statutu lidí? A není to koneckonců nebezpečné dokonce i pro zvířata sama vzhledem k tomu, že lidé jsou jedinými možnými garanty jejich práv a pokud začnou ztrácet svá vlastní, dá se stěží očekávat, že se budou starat o hájení těch zvířecích? (motto Animal Liberation zní „Musíme mluvit za ty, kteří sami za sebe mluvit nemohou.“, pozn. aut.)
Peter Singer začal tím, že upozornil na vzájemnou rozpornost mých otázek: že v jedné zvláštní hodnotu lidí popírám, zatímco v druhé ji hájím. To nicméně nepovažuji za skutečný argument, protože cílem mých dotazů nebylo představit vlastní systém (v kterém bych, ano, pokud by měl být představen, skutečně nejspíš hájil nutnost připsat člověku zvláštní hodnotu – jakkoliv zároveň takové připsání považuji za arbitrární), nýbrž podrobit metodě elenchos systém jeho.
Pokračování odpovědi na první otázku je vlastně velice hezké a v rámci Singerova vlastního paradigmatu částečně i postačující: Pokud by člověk starající se o blaho všeho tvorstva spáchal sebevraždu, zanechal by tím Zemi lidem méně etickým, než je on sám.
Co však svým způsobem stačí v rámci pragmatického paradigmatu, nestačí v rámci existenciálního: Pokud nám jde o ospravedlnění lidské existence jako takové (a tedy i každé individuální), Singerova odpověď postačující není. Navíc i v oné pragmatické rovině by bylo možné ptát se dál: A co pokud zjistím, že (např. kvůli nějaké formě postižení, ale i třeba kvůli prosté nesmělosti) nikdy nebudu schopný zamezit více utrpení, než kolik ho působím? Mám se tedy zabít?
Co se týče druhé otázky, sypu si popel na hlavu za složitost jejího položení a nedivím se, že ji Singer odbyl popřením samotného pojmu hodnota. Naštěstí se ale v publiku nacházel kolega Jan Beran (sám etikou zvířat se zabývající), který položil dotaz z praktické etika, jenž zavdal na odpověď částečně i na otázku mou – meta-etickou.
Jan Beran se zeptal, zda není určitý konflikt mezi zachraňováním životů lidí v rozvojových zemích a jejich očekávatelnou potřebou masa (i.e. konflikt mezi dvěma směry Singerovy filosoficko-aktivistické činnosti) a Singer, pro mnohé (včetně mě) možná poněkud překvapivě, odpověděl, že jde o „long run“ a že co se týče obyvatel „třetího světa“, je třeba nejprve zlepšit jejich životní podmínky, a teprve poté se zaměřit na jejich stravovací návyky.
Ještě více než tato odpověď mne nicméně udivila odpověď na otázku Robina Kopeckého z ÚFAR UK, zda bychom neměli vzít v potaz, že druhům jako např. tygři, hrozí vyhynutí, a světu tudíž jejich nenahraditelná ztráta (což např. v případě lidí nehrozí). Singer odpověděl, že měli (třebaže to nepovažuje za důvod, proč přestat pomáhat lidem)!
Možná již, vážení čtenáři, tušíte, kam mířím. Jak je slučitelné, že neexistuje rozdíl v hodnotě lidí a zvířat, a to, že máme nejprve zachraňovat lidi, a teprve potom se starat o jejich stravovací návyky (tedy, podle Singerových vlastních slov, o nejvýraznější aspekt našeho chování vůči zvířatům)? A jak může utilitarista tvrdit, že existuje hodnota v zachování nějakého druhu? Vždyť přeci jediné, na čem by mu mělo záležet, je míra utrpení právě bez ohledu na druh. A vůbec: co jiného je ohled na míru utrpení (či obecně celá výše zmíněná ohledová míra efektivního altruismu: wellbeing + suffering + premature death) než zase hodnota? Hodnota přisouzená snad nadmíru spravedlivě, v posledku však stejně arbitrárně jako kterákoliv jiná. (U Singera navíc tato utilitaristická hodnota není hodnotou jedinou: v reakci na opakovaná přirovnávání své osoby k nacistickým vědcům neustále zdůrazňuje dobrovolnost -ať už v charitativní činnosti nebo např. v užívání antikoncepce v zemích „třetího světa“ (HP 19:45 a 21:05)- a to v míře, v níž očividně překračuje prostou utilitaristickou prevenci utrpení a stává se hodnotou sama o sobě.)
To je hlavní problém utilitarismu, a tedy i hlavní problém Petera Singera. Proklamovaná oposice vůči deontologii je pouze zdánlivá (obecně, tedy s výjimkou nihilismu, neexistuje ne-deontologický etický systém – rozdíly spočívají jen v rigiditě a počtu vyžadovaných pravidel).
Singerův systém však dává vyvstat i celé řadě dalších, dílčích, problémů. Moderátor Hyde Parku Daniel Strach například vyjádřil obavu podobnou té mé, když se zeptal, zda by experimenty na lidech ve vegetativním stavu (kteří k nim nedali předchozí souhlas) nebyly pro lidstvo určitým překročením Rubikonu (34:45). Singerova negace této obavy může značit, že není zcela konsistentní, co se týče diskursu, v jehož rámci se pohybuje: že přepíná mezi meta-etikou a praktickou etikou; tak trochu, jak se mu to zrovna hodí. Například souhlas se zmíněnými experimenty je totiž zcela pochopitelný na rovině meta-etiky (jak Singer říká, lidé ve vegetativním stavu necítí žádné utrpení, a tudíž je morálnější provádět nutné medicínské výzkumy na nich než na sensibilních zvířatech), v praktické rovině však mohou stěží nevyvolat obavy ze zneužití (zvláště byly-li by povoleny i bez předchozího souhlasu subjektu).
Naopak zcela legitimně vyvrací Singer argument z potence, který Strach používá (42:35) proti jeho konceptu infanticidy: rozdíl v potenci novorozence a potenci plodu téměř neexistuje, ergo zákaz infanticidy postavený na potenci by se musel vztahovat i na potraty (…těžko říct, zda moderátor tuto zcela jasnou argumentaci tak dlouho odmítal uznat z důvodu osobních predisposic -či preferencí-, nebo zda se snažil vystupovat coby „vyslanec lidu“, u něhož předpokládal odpor, jenž chtěl svou „tvrdohlavostí“ zobrazit). Argument proti infanticidě vede dle mého jinou cestou: rozdíl mezi plodem a novorozencem je především v míře využívání těla matky; tu nikdo nemůže nutit, aby podřídila svůj život jiné (často nechtěné) bytosti, ale zatímco u narozeného dítěte je možné ušetřit jeho život poskytnutím k adopci či umístěním do kojeneckého ústavu, u nenarozeného je v případě matčina odmítnutí zabití jedinou možností.
Jako ne zcela udržitelné se mi zdá Singerovo tvrzení (31:30), že pokud působíme při medicínských testech utrpení zvířatům (v příkladu konkrétně myším), musíme být připraveni působit stejnou míru utrpení i lidem. Moderátor Strach se často ptal „kde je hranice“, a ptal se tak i v situacích, kdy bylo triviální odpovědět „žádná není“, bohužel se ale nezeptal v tomto případě. Měl. Pokud bychom totiž podporovali existenci medicínských výzkumů (již Singer podporuje) a zároveň měli být připraveni působit utrpení lidem, vyvstává nutně otázka, záchrana kolika životů stojí za jak silné utrpení jednoho člověka; a dostáváme se k jednomu z hlavních problémů utilitarismu, známému pod názvem „doktor zabiják“ (doktor má pět pacientů: jeden potřebuje transplantovat plíce, druhý srdce, třetí játra, čtvrtý obě ledviny a pátý kostní dřeň – podle principů utilitarismu by měl doktor najít zdravého člověka, který by byl vhodným dárcem pro všech pět pacientů, zabít ho, a zachránit tak pět životů za cenu jednoho).
Dalším z větších dílčích problémů je nedostatečné zohledňování lidských psychických disposic. Tvrdit tazatelce (10:05), která trpí pocitem viny, že nepřispívá na charitu dost, že pocit viny je kontraproduktivní, a že naopak člověk se svým dobročinným konáním spokojený motivuje další potenciální filantropy, se mi zdá poněkud mimo…
Podobně dotaz doktora Filipa Tvrdého (vyjádřený též moderátorem Strachem v 09:05) na problém poklesu míry soucitu se zvětšující se fysickou a citovou vzdáleností nebyl dle mého uspokojivě zodpovězen – či, lépe řečeno, byl zodpovězen asi stejně, jako můj dotaz po nutnosti sebevraždy: byly nabídnuty prostředky, jak navýšit své soucítění (např. sledováním zpráv o utrpení ve „třetím světě“), ale už ne motivace tyto prostředky využít (což se rovná spíše odsunutí, než zodpovězení otázky). Tato „praktická“ odpověď navíc není dostatečnou obranou poodhalené díry v Singerově systému: pokud připustíme, že nejsme schopni čistě racionální etiky (a z důvodu mnoha „paradoxů“ typu „doktor zabiják“ ji ani nechceme), potom žádné dílčí navyšování „vzdálenostního“ soucitu neřeší problém, že spravedliví k celému světu být nedokážeme.
Tím ovšem nechci říct, že bychom se o to neměli snažit. Říkám pouze, že Singerův předpoklad reálného umožnění takového stavu je v něčem podobně utopistický jako komunistický předpoklad vytvoření beztřídní společnosti.
Také bych nerad, aby můj článek vyzněl jako projev nepřátelství vůči profesoru Singerovi. Hluboce si ho vážím pro jeho přispění k dle mého realistickému svržení člověka z piedestalu „nadživočišstva“ (pouze se s ním neshoduji v názoru na míru, v jaké by se tento objev měl projevit v morální rovině), pro jeho inspirativní theorii expanding circles (u níž si ovšem nejsem jist, nakolik je s ní sám konsistentní), pro vtipné upozorňování lidí, jež v „prvním světě“ protestují proti pověstnému „jednomu procentu“ (nejbohatších), že z globálního hlediska jsou časti sami oním jedním procentem, pro vlivné šíření názoru (který sdílím), že zvýšení vzdělanosti v rozvojových zemích je nejlepším známým řešením populační krise jakož i celé řady dalších problémů, a koneckonců i pro hájení hodnot dobrovolnosti a soucitu.
I proto bych rád zakončil svůj tentokrát poněkud obsáhlejší text nesouhlasným poukazem na to, že Peteru Singerovi bylo zrušeno pozvání na kolínský filosofický festival phil.Cologne poté, co se v reakci na zveřejnění jeho rozhovoru pro švýcarský deník Neue Zürcher Zeitung (který ho agresivním tázáním dotlačil k tvrzením, jako např. že z hořící budovy by raději zachránil 200 prasat než jedno dítě) zdvihla proti němu v Německu vlna protestů, a rád bych také projevil svůj souhlas s profesorovou responsí (zveřejněnou pro změnu v Kölner Stadt-Anzeiger) „Jak si můžete říkat filosofický festival, když se bojíte diskutovat problémy, které některé lidi trápí? Nebylo snad právě to úkolem filosofie již od dob Sókrata?“