Pršelo. A když potom na chvíli přestalo, odrážely velké louže šedou oblohu, podobny v tom počínání zrcadlům do nekonečnosti. Jeden z těch dnů, kdy s přítelkyní zachraňujeme hlemýždě zahradní z příliš frekventovaných cest a chodníků a za tmy prožíváme úzkost při každém kroku (napůl očekávajíce nepěkný křup).
Šel jsem nechat vytisknout svou dlouho psanou diplomovou práci, a snad z potřeby zaměstnat dočasně mysl něčím jiným než Ideologickými základy jesuitských redukcí mě při pohledu na ty mnohdy již fatálně nezachranitelné sliznaté tvory napadlo zjistit si něco víc o jejich vezdejším údělu. Tak jsem se dozvěděl, že hlemýžď pohlavně dospívá ve třech a dožívá se až sedmi let. Najednou mi šneků bylo ještě víc líto. Ale proč vlastně? Cožpak nás literatura neučí, že čas je subjektivní? Že nezáleží na délce života, ale na jeho plnosti?
Nechme pro teď stranou, v čem spočívá plnost života hlemýždě. Podstatné je, že máme (tedy alespoň já mám) tendenci z nějakého důvodu přisuzovat vyšší hodnotu dlouhověkejším tvorům. Je sice možné, že v případě šneka jsem si s objevem jeho dlouhověkosti pouze více uvědomil jeho schopnost trpět, o níž jsem se intuitivně domníval, že by se v případě předpokládaného několikaměsíčního života nemohla vyvinout (takové přisouzení hodnoty by bylo zcela v souladu se Singerem a Popperem, s nimiž musí v mnohém souhlasit každý rozumný člověk). Jenže já díky neočekávaně dlouhému životu kdysi zvýšil i své hodnocení hodnoty netopýrů (38 let), o jejichž schopnosti trpět jsem měl, jakožto spolu-savec, již dříve představu poměrně dobrou.
Ne, zdrojem tohoto „dignitálního“ přehodnocení bude daleko pravděpodobněji člověčí vlastnost přisuzovat vyšší hodnotu tomu, co je nám samým podobné (je ostatně obecně známé, že více litujeme pandy než např. mnohem inteligentnější chobotnice, neboť pandy tvarem těla i svým neohrabaným pohybem připomínají lidská batolata). Podobných biologicky daných egolatrií máme spousty.
Vyvinuli jsme si rozum, s pomocí kterého můžeme takové tendence odhalovat, omezovat, a budovat tak spravedlivější svět. Jenže s každou vylikvidovanou (či často i jen přiznanou) tendencí ztrácí ten svět trochu smyslu, a jen neskonalí optimisté typu Dawkinse z toho mohou nemít deprese.
Dnes jsem byl práci odevzdat (mám tak teď chvíli čas psát článek). „Právě“ po cestě na studijní oddělení „proběhla zkouška sirén, zkouška sirén“ a já si vzpomněl, jak jsem chtěl napsat něco veřejného, když loni v červenci uctíval zvuk těchto pekelných zařízení vojáky padlé v Afganistánu.
Vzpomínám, že to bylo někdy po ránu a já (jakmile jsem zprocesoval, že není první středa v měsíci) jsem pobíhal po domě zavíraje všechna okna s představou počátku atomové války v hlavě.
Naštěstí o tryzně zrovna referovali v televisi, takže jsem se uklidnil a počal dům opět otevírat vnějšímu světu. Nevím, co bych dělal, kdybych se zrovna nacházel někde venku. Představuji si to na mostě Legií. Plný života kráčím ve slunci směrem k Národnímu divadlu a usmívám se na kolemjdoucí slečny; vítr laškovně čechrá koruny stromům na Střeleckém ostrově. Vtom se ozve ten zvuk (jako táhlý řev mechanického býka). Lidé znervózní, úsměvy dívek pod slunečními brýlemi zmizí, cizinci si naléhavě šeptají v nesrozumitelných řečech.
Nikdo však nepanikaří, neutíká, neskáče k zemi ani z mostu do Vltavy. Na to jsou příliš zvyklí na ranní kávu, osmihodinnou pracovní dobu a na mír.
Ani ne po minutě všichni pokračují v tom, co dělali před chvílí. Jen slunce svítí o něco temněji. A já, úplně vytržen z předchozích myšlenek, horlivě zvažuji možnost schovat se alespoň do kavárny Slávie, než se dozvím, o co se jedná.
Ale neudělám to. Na to jsem příliš stádní živočich. Snad kdyby šlo o nějaký sympaticky excentrický čin… Ale ukázat, že mám větší strach než ostatní?! Deset minut čekám na tramvajové zastávce Národní divadlo na dvacetdvojku a možná u toho dýchám plyn biologické zbraně.
A proč celá ta úvaha?
Jednoduše pochybuji, že by se výraznější počet lidí zachoval jinak. Sirény jsou zbytečné, pokud k nim není přidáno vysvětlení – v kterémžto případě jsou vlastně zbytečné také, protože podstatné je vysvětlení. Jediné k čemu slouží, je strašení méně informovaných obyvatel nevhodně zvoleným způsobem uctění padlých vojáků. Jsou nepotřebným residuem studené války, a třebaže nová, o nic teplejší, možná klepe na jaderné reaktory, nedá se očekávat, že by v ní sirény k něčemu byly (hackeři, terorism a potom už nukleární anihilace, nálety nehrozí).
Snad by mohly sloužit jako novodobá obdoba středověkého memento mori; jenže to by je tak nejdříve někdo musel brát…
Abyste mě ale, vážení případní čtenáři, špatně nechápali. Já nechci sirény zakazovat…
Musíme se naučit mít všednodenní absurdno rádi. Jedině tak můžeme být šťastni.
Proto navrhuji slavit první středu v měsíci jako svátek absurdity (jenž za deštivých dnů může ve večerních hodinách přecházet do vigilie za předčasně uhynulé šneky).